Hodně dlouho jsem na tenhle blog nechtěla dávat nic extrémně osobního. Snažila jsem se ho vést jen směrem ke kosmetice, ale ve finále je tohle kousek mého prostoru, kam můžu sdílet svoje pocity, zkušenosti, rady a vypsat se o pár slov více, než v příspěvku na Instagramu. A tak jsem se rozhodla, že s vámi budu sdílet to, jak jsem prožívala svých prvních pár měsíců těhotenství. Nejen kvůli vám, ale i kvůli sobě. Abych si mohla za čas (ve volné chvíli mezi kojením) přečíst o tom, jaké to pro mě vlastně bylo.

Čekáme miminko. Bohudík nepatříme mezi páry, které by k němu čekala strastiplná cesta, ačkoliv ještě nejsme u konce a nechci nic zakřiknout. A tak klepu (asi tak třikrát denně) a doufám, že už to dojedeme všechno v pořádku a ve zdraví. To, že jsme k miminku přišli rychle nebereme jako samozřejmost a je to něco, co si denodenně uvědomujeme, opakujeme a jsme za to vděční. V záplavě instagramových příspěvků jsou totiž vidět jen ty šťastné maminky, zatímco ty, které pořád čekají a doufají, o těch nikdo nemluví. A tak nechci, aby tohle zapadlo. Přát si zdravé dítě totiž není klišé, ale asi ta nejpodstatnější věc na (nejen) celém tomhle procesu. A tak když jsem nedávno viděla padat hvězdu, bylo to to jediné, co jsem si doopravdy přála.

„Jak se cítíš?“

Jedna z nejčastějších otázek, kterou počas těhotenství dostávám je „jak se cítíš?“ Naprosto fantasticky! Můj první trimestr byl naprosto odlišný od všech těch učebnicových, kde se popisuje silná nevolnost, nechuť k jídlu a další symptomy, které mě jako zázrakem obešly velkým obloukem. Mohla jsem si tak v klidu užívat všechno, co jsem doposud ráda dělala, jedla a nijak mě to ani neomezovalo v práci, do které samozřejmě stále pořád chodím. Moje první nevolnost nastala s koncem 4. měsíce, kdy jsem se ráno probudila s šílenou chutí na kávu Starbucks, kterou piju asi tak jednou za dva roky. Ten den bylo asi 30 stupňů, možná víc, a tak jsem se těšila, že si tu ledovou kávu pořádně před prací vychutnám. V momentě, kdy jsem zaplatila jsem ucítila, že jde na mě přesně to, co se mi takovou dobu vyhýbalo, a tak jsem se posadila a snažila jsem se v klidu dýchat tak, jak to dělám vždycky, když se mi dělá zle. Jakmile ale slečna baristka zvolala moje jméno, popadla jsem ledový kelímek s ledovou kávou a vyběhla před Starbucks, kde se mi zamotala hlava a s černými fleky před očima jsem se jen tak tak dobelhala na lavičku, kde jsem s úspěchem zakotvila. I přes počáteční náznaky mě nečekalo žádné zvracení, ale okamžitě jsem volala manželovi, aby pro mě přijel, i když bydlíme jen dvě minuty daleko. Cítila jsem se úplně vyčerpaně, bezmocně a v duchu jsem myslela na všechny ty holky, které tohle prožívají dnes a denně. Od té doby mi bylo obdobně špatně už jen jednou, a to jsem naštěstí vychytala ještě před tím, než jsem odešla z domu. Společný jmenovatel? Byla jsem bez jídla a v příliš rychlém tempu, jak jsem byla před těhotenstvím zvyklá. Tohle mě vycvičilo a naučilo, že ráno opravdu musím snídat, než někam odejdu, a že mám zvolnit. Každé moje ráno tedy vypadá následovně: léky a vitamíny, těhotenský čaj a pomalá snídaně. V jakékoliv podobě. Někdy mám chuť na ovoce, někdy na jogurt a stalo se mi také to, že jsem ráno spráskala dva kousky pizzy z předchozího večera. A bylo mi fajn! Čaj jsem za kávu vyměnila až v posledních týdnech. Do té doby mi totiž dělala spíš dobře, ale pak se něco změnilo, a tak se jí raději vyhýbám, případně piju jen bezkofeinovou. Slavnostně jsem ale kofein nahradila proseccem, a tak když je příležitost, výjimečně si skleničku neodpustím. 🙂

V novém těle 

Rychlé tempo mi zarazily také změny v/na těle. Celý život jsem patřila mezi skupinu „ty jsi tak hubená!“ a nemusela jsem svoje tělo zásadně řešit. Během těhotenství jsem ale samozřejmě začala přibírat, což je naprosto krásný pocit, dokud poprvé nevlezete do kabinky a nezjistíte, že máte o dvě velikosti víc a přitom jste těhotná jen pár týdnů. Já jsem se s tímhle šokem potkala už někdy na začátku třetího měsíce, kdy jsem velikost 32 vyměnila za 38. Přiznám se, že jsem z toho byla špatná. Nevadilo mi, že jsem „větší“, než dřív, protože jsem si jasně uvědomovala, že v sobě nosím dítě a to, že moje tělo roste je jen a jen v pořádku. Bylo pro mě ale frustrující vidět sama sebe poprvé v životě v takovém diskomfortu, kdy mi nic nesedělo tak, jak jsem chtěla. Džíny a veškeré kalhoty jsem tedy schovala v prvních pár týdnech na půdu, nahradila je lněnýma šatama a v těch běhám doteď. Výhodou je, že je venku pořád krásně, a tak nebylo třeba nakupovat všechno, každopádně spodní prádlo, dvoje kalhoty a sukni – to chtělo nové. Klasické těhotenské kalhoty zatím odmítám – nejsou mi vůbec příjemné, nesedí mi a zatím pořád mám alternativy, které mi vyhovují víc. A tak uvidíme, jestli mě podzim donutí se do nich nasoukat. 🙂

Tělo se během těhotenství mění opravdu z týdne na týden a přestože mě to chvílema trápilo (třeba pupínky na pleti a obrovská prsa), je to pro mě opravdu nádhera pozorovat, jak se dokáže přizpůsobit a vytvořit ideální podmínky pro miminko, které v sobě nesu. Pochopitelně ale jsou dny, kdy „trpím“. Chodím pořád každý den do práce, kde sedím celý den u počítače a zejména poslední týdny to začíná být hodně náročné. Ať už pro moje tělo nebo psychicky. Člověk se totiž snaží stále udržet svou předchozí formu a výkon, zatímco sám na sobě pozoruje, jak ho jeho tělo nebo mysl limituje. Pracovní dny se tedy snažím přežít a víkendy relaxuju – s manželem chodíme na procházky, užíváme si volné chvíle s rodinou a odpočíváme. Hlavně teda já. Spánek už totiž není to, co býval, a tak pokud můžu, snažím se přes víkend naspat jak ráno, tak třeba něco málo i odpoledne. Únava je totiž po celém týdnu v práci znát. Sem tam se tedy snažím zajít i na masáž, která mi hodně ulevuje od bolesti zad, ale v zásadě nic jiného nedělám. Byla jsem posledně i na lekci těhotenského pilates, ale řeknu vám, že jsem z toho v rozpacích. Bylo to takové lážo-plážo, což asi má být, ale nečekala jsem to, a tak to musím nejprve přijmout a pak to zkusit znovu. Ta záda to totiž opravdu potřebují!

Přípravy 

Prvních pět měsíců uteklo jako voda, a tak se doma začínáme pomalu připravovat. I když jsme ze začátku uvažovali, že se přestěhujeme do většího bytu, nakonec jsme zvolili druhou cestu a uzpůsobili náš byt tak, abychom se do něj vešli všichni 4 (i s Taminou). Zjistili jsme, kolik zbytečností vlastníme, co všechno skladujeme a jak moc se nám ulevilo, když jsme se všeho zbavili. De-clutter do každé rodiny, opravdu! Jakmile tedy zmizí náš pracovní stůl, začneme řešit nábytek pro miminko. Zatím máme vše předvybrané, děláme finální rešerše a rozhodnutí. Chceme totiž, abychom vybrali opravdu to, co nám bude vyhovovat a nemuseli pořizovat hromadu zbytečností, které nakonec stejně nevyužijeme. Co si budeme povídat, chystat se na miminko není záležitost náročná jen na nervy, ale také finančně. Je tedy určitě lepší dát více času rozmýšlení a upustit od impulzivních nákupů.

Přestože se celé těhotenství snažím být v naprostém klidu a nestresovat se, s blížícím se porodem se sama sebe začínám hodně ptát na to, co od porodu očekávám, jak si ho představuju a jak se na něj sama dokážu připravit. Nejsem ten typ, co by si chystal detailní porodní plán, vypisoval afirmace a vybíral aromaterapeutické olejíčky (byť věřím, že tohle může někomu pomoct), ale snažím se v tomhle být spíš praktická. Odjakživa mi šlo o to, abych rodila v porodnici, kde je dobré lékařské zázemí – ať už ve smyslu, že mě nechají v klidu rodit v mém tempu nebo že mají za dveřmi skvělé neonatologické oddělení. Po několika doporučeních jsme tedy vybrali jednu pražskou porodnici, kde jsme si zařídili i svého porodníka / gynekologa a zatím jsme nadmíru spokojeni. Možnost docházet za svým lékařem mi dává pocit, že jsem v bezpečí, v dobré péči a možná i díky tomu nemám potřebu vymýšlet zbytečné plány, které by mě pak akorát postavily do pozice, kdy jsem sama vystresovaná z toho, zda vše běží podle toho, jak jsem si vysnila. Jaká ale bude realita, to ještě uvidíme. 🙂 Nechci ale aby to vyznělo, že se na porod nepřipravuji. Určitě si začínám v hlavě urovnávat, v jakých situacích se pro co mohu rozhodnout a snažím se si alespoň sama pro sebe ujasnit, jaké jsou moje preference. Porod je ale ve finále velmi přirozený děj, a tak věřím, že všechno půjde tak, jak má. Kromě něj se snažím nezapomínat na to, že možná ještě důležitější etapa přichází po porodu – tedy šestinedělí. Tohle je období, na které chci být maximálně připravená – o tom bych vám ale napsala až příště.

Těhotenství je strašně komplexní záležitost a točí se okolo něj teď celý náš život. Asi stejně, jako se pak bude točit okolo miminka. Musím říct, že mám naštěstí vedle sebe manžela, který je mi obrovskou podporou. Z velké části převzal péči o domácnost, dopřává mi cokoliv, co potřebuju a snaží se všechno prožívat se mnou, což mi celkový průběh těhoteství v mnohém usnadňuje. Jen to, že je se mnou na téměř každé kontrole, dělá s mou psychikou opravdu hodně. A tak mu každý den děkuju. Je mi totiž jasné, že tohle není vůbec žádná samozřejmost a spousta holek musí tuhle životní etapu ustát sama. Za což se jim hluboce klaním.

Do budoucna bych chtěla stihnout napsat ještě pár dalších článků, které by se zaměřily na konkrétnější témata – ať už víc o přípravě na miminko, jídelníčku nebo o čemkoliv dalším. Je toho na sdílení opravdu hodně. Se spoustou z vás si hlavně na Instagramu sdílíme rady a je to příjemné vědět, že v některých situacích nejsme samy. 🙂 Takže velké díky i vám a brzo zas tady, třeba i u nějakých preggers beauty tipů!

K.

Post a Comment