první měsíc v životě

Milá Žofie,

právě mi s klidem oddechuješ na hrudníku, na těsno zabalená v jemném šátku. Občas si posteskneš, ale rázem opět zavřeš oči a dál pocumláváš svůj malý žlutý dudlík. Jsi naše. Už měsíc překonávám sama sebe, svoje limity, které jsou daleko za hranou toho, co jsem si kdy myslela, že zvládnu a přežiju. Tak třeba porod. Víš, já jsem obrovský bolestýnek – možná jednou budeš stejná, možná budeš daleko statečnější. Ale v den, kdy ses narodila, jsem byla ochotná překonat cokoliv na světě, jen abys byla konečně u nás. Přes veškeré vypětí sil jsem místo sedmi vteřin vydržela deset a tys byla tu. S námi, už napořád. A přiznám se ti, s veškerou pokorou, že to byl nejsilnější a nejkrásnější okamžik v mém životě. Bylas tam najednou ty – ta, co mě vždycky kopala v bříšku, na kterou jsem s tvým tátou promlouvala a pro kterou jsem najednou žila svůj život. Nad zázrakem, kdy jsi v jeden moment uvnitř a v druhý na světě, pořád s tvým tátou s údivem vzpomínáme. A jakkoliv bylo období těch devítí měsíců poklidné a šťastné, tohle je ještě lepší. Dáváš nám lásku, kterou jsme doposud nepocítili.

První měsíc ve tvé společnosti byl nad naše očekávání. Žila jsem v hrůze, že s miminkem nezamhouřím oka, neumyju si týden vlasy / zuby či cokoliv dalšího a ztratím veškerý kontakt se světem. Protože tak to přeci bývá. Slova „vyspi se do zásoby“ se mi vryla do hlavy a neustálé „a bude hůř“ mě budilo ze spaní. Tvoje povaha mi ale dovolila zůstat sama sebou, i když s několikahodinovým zpožděním. Z postele se společně dostáváme mezi jedenáctou a dvanáctou a vůbec nám to nevadí. Ty mi zpravidla dovolíš jednu polední sprchu, během které si vyčistím zuby a umyju obličej intimním gelem – protože ano, pořád mám zatmění mozku a nejsem schopná rozpoznat dvě naprosto odlišné lahvičky stojící vedle sebe na vaně. Vyměním si oblečení, které je z noci cítit mateřským mlékem za čisté a svážu vlasy do culíku, protože tak jedině mi nepřekáží, když tě líbám na tváře.

Když jsme na tebe čekali, bála jsem se, že budu doma po porodu zavřená týdny. Že se nikam nedostanu, nikoho neuvídím a zůstanu sama. Myslela jsem si, že to tak totiž budu chtít. Že si tě budu v našem doma chránit. Nebylo to ale potřeba. Po prvních několika dnech jsme již měli doma kamarády na fantastické večeři, kterou tvůj táta připravil, vyráželi jsme na procházky a potkávali se s přáteli v kavárnách. Tohle jsem si předtím nedokázala představit a celé těhotenství mě představa, že se tě bude dotýkat někdo jiný, děsila. Zbytečně. Děsilo mě taky to, že začneš plakat, chtít mléko nebo přebalit na veřejnosti. Představa, že tě kojím mezi cizími lidmi mi nahání strach do dnešního dne. Je to přece tak intimní, naše, a tak se při každé vycházce proměnuji v master time-managera a vím, že teď mít hlad prostě nebudeš. Pokud by tě ale hlad přepadl, nakojím tě klidně i před Obamou.

Sestřička v nemocnici říkala, že tě koupat můžu jen jednou za tři dny a druhá povídala, že je hezké mít každodenní rituál. A tak jsem první dva týdny poslouchala tu první a koupala tě opravdu svátečně (hlavně na Vánoce!) a zbylé dva týdny jsem poslouchala sestřičku druhou. Jakmile jsem totiž zjistila, jak moc si vodu užíváš, jak moc klidná jsi a že potom spíš mnohem lépe, dopřávám ti to. S tvým tátou jsme oba vodní znamení, a tak máš asi tenhle element po nás. Přestože já v plavání nikdy nebyla dobrá – ale o tom zas jindy.

Opravdové překonání se přichází v noci. Ač jsi to nejhodnější miminko a občas spíš i sedm hodin v kuse (a já tě pak kontroluju každou minutou), bylo pro mě ze začátku těžké tuhle noční šichtu zvládnout. Po porodu jsem zažívala zimnice, v zápětí návaly horka, přívaly hladu a žízně a celé to pro mě bylo hrozně matoucí. Při každém přisátí jsem cítila, jak ze mě odchází poslední zbytky energie. Nechápala jsem, co se s mým tělem děje a proč v noci reaguje tak, jak reaguje. Tělo se ale brzy srovnalo a naše noční mléčné dýchánky jsou alespoň o tohle příjemnější. Povětšinou se budíš mezi desátou a jedenáctou večerní, třetí a čtvrtou ranní a sedmou a osmou. Idylka. Tak snad ti/nám vydrží. Ty chvíle nad ránem jsou nejtěžší – ty mi dáváš najevo, že máš hlad, ale při kojení usínáš. Já frustrovaná, protože už v porodnici bylo těžké tě kvůli jídlu probudit (očividně upřednostňuješ spánek nad jídlem, how similar). Najednou tedy znovu tvrdě spíš a já se překonávám, abych neusnula taky. Zavírají se mi oči, padá mi hlava a přeju si, aby to dneska bylo rychlé. A povětšinou naštěstí bývá. Ráno se opět probouzíme ne s budíkem, ale s tvými roztomilými povzdychy. Přejeme ti dobré ráno, povídáme ti a mazlíme tě. Snažíme se ti alespoň částečně vrátit lásku, kterou nám dáváš.

Nabíjíš nás úplně novou energií, o které jsme nikdy předtím nevěděli, že ji máme. První měsíc s tebou byl o poznání, o překonávání a o učení. Učíš ty nás a my tebe, učíme se vzájemně. S každým dnem přicházíme na něco nového – třeba jak moc se neustále měníš, vyvíjíš a jak máš každý den o něco větší radost a prožitek ze světa. Důkaz naší fascinace tebou je v tisících nových fotografií v našich telefonech a v nové motivaci pro naše životy. Stala ses středobodem našeho bytí a my nemůžeme být šťastnější a vděčnější.

Za sebe i tvýho tátu, těšíme se na každý další den s tebou.

máma

Post a Comment